Donald Smith se narodil 3. října 1920 v Glasgow, vyrostl však v Yorkshiru. S vypuknutím světové války narukoval k Seaforth Highlanders, které byly součástí Britského expedičního sboru. Ačkoli spadal pod verbovací okres Yorkshiru, díky skotskému původu, a svému otci, mu bylo umožněno sloužit u Highlanderů. Prošel základním výcvikem ve Fort George a Maryhill v Glasgow
S Britským expedičním sborem byl vyslán v roce 1939 do Francie, kde následujícího roku bojoval u Abbeville. Zatímco na skotský pluk byl vyvíjen nápor německých jednotek, už začalo stahování jednotek z perimetru k Dunquerku. O tom však Seaforthští horalé neměli ani tušení.
“O Dunquerku jsme nic nevěděli, jen nám řekli, že se stahujeme zpátky do severní Francie. Byli jsme v mnoha potyčkách, ale pak jsme se přesunuli zpět do Abbeville, kde byla jedna z nejtěžších bitev. Byla to bitva, která měla ukončit všechny bitvy. Byli jsme zatlačeni zpět přímo k pobřeží. Podél cest můžete dodnes vidět hroby příslušníků z naší divise.”
Donaldův prapor dorazil do města Veules-les-Roses poblíž St. Valery. Donald vzpomíná:
“Pochodovali jsme tou cestou dolů a najednou přes pole v dálce jsme viděli úplně černo a v té černé jednotky a tanky řítící se na nás. Lehli jsme si do úkrytu, batohy před sebe a připravené zbraně.”
V tu začala dělostřelba jejich směrem a granáty vybuchovaly nad jejich hlavami. Střepina z jednoho granátu si našla i Donalda, který díky těžkému zranění upadl do bezvědomí.
“Probudil jsem se ve stanu první pomoci. To byl nepořádek! Litoval jsem zdravotnického personálu, protože jsme (zranění) byli ve špatném stavu, ale ti v tom byli až po uši. Muži leželi na podlaze, nosítkách nebo jen podložce….”
Dva dělostřelci dostali za úkol odnést Donalda do nemocnice ve St. Valery. Ta se ovšem již nacházela v bojovém perimetru německých okupantů. Cestou do města chodily po vedlejších ulicích německé hlídky a prohledávali domy.
“Na kraji silnice byl starý autobus s rozbitými okny a dělostřelci mě umístili dovnitř, do přední části na podlahu a řekli mi, abych tam zůstal, že se pro mne vrátí. Musel jsem si zdřímnout nebo zase omdlít, protože si nepamatuji, jak dlouho jsem tam ležel, ale vzbudila mne rána. Opět jsem byl klukem štěstěny, protože když jsem se po té ráně rozhlédl, autobus neměl zadní část. Vybuchla a prostě tam nebyla…“
Donald se rozhodl, že v autobuse nemůže zůstat a tak se potácel směrem k přístavu. Když prošel bránou s vysokou zdí, ocitl se u domu s velkou zahradou, rybníkem, fontánou a sochou anděla. Majitelé domu mu nabídli přístřeší a pomoc, což ve svém stavu velice ocenil. Netrvalo dlouho a hlavní branou prorazil německý panzer spolu s německou pěchotou (nejsíše 7. panzer division – pozn.).
Další dva britští zajatci mu pomohli a s doprovodem šli podél normanského pobřeží, ohlížejíc se na neúspěšnou evakuaci lodí, které se pod náporem německých útoků potápěly. Zajatci poté byli převezeni na statek, kde se jim dostalo ošetření.
Od pohledu vyšší důstojník přišel k zuboženému Donaldovi a perfektní angličtinou se jej zeptal, jak je starý. Donald mu odpověděl
“Dost starý na to, abych s tebou bojoval”
Mezi červnem a Vánocemi 1940 se Donald ocitl v nemocnici v Paříži a poté v rekonvalescenčním táboře, který označil jako „hrozný s vlhkými matracemi“. Jakmile se zotavil ze svých zranění, byl převezen tábora pro válečné zajatce v Polsku. Jednalo se o Stalag VIII-B Lamsdorf. Tam strávil zbytek války, než byl osvobozen americkými jednotkami po měsíčním “pochodu smrti” po boku prchajících německých vojáků.
Dnes je Donald Smith posledním přeživším ze svého praporu, kde měl spoustu přátel. Jak sám říká:
“Když na ně pomyslím, jsem plný emocí. Byli to skuteční přátelé. Při myšlence, že jsem se vrátil jen já je těžké cokoli popsat, když nejste v mé kůži…”
Bitva u St. Valery je posána jako “zapomenutá bitva” druhé světové války. Statečný boj a zajetí příslušníků 51st Highland division v jižní části bojů severní Francie dodnes veřejnost, ale i účastníci vnímají jako “obětování” pro úspěch operace Dynamo, jelikož zdržovací boje nahnaly čas během evakuace..
EDIT: Donald Smith, ve svých 100 letech, v pondělí 22. března 2021 vydechl naposledy. Lidé z jeho okolí vzpomínají, jak inspirativní, přirozený, houževnatý a veselý člověk Donald byl.
Zdroj: Craig McAlpine via facebook a BBC