U Německa ještě chvíli zůstaneme. Za zmínku stojí oválný hliníkový disk s dvěma dírkami na provlečení z roku 1878, který se ražbou nelišil od předchozího typu, ale šňůra na které visel byla v barvách země odkud byl voják rekrutován (z celkem 18 variant například šňůra v národních barvách, tedy černá, bílá a červená byla pro námořnictvo a koloniální jednotky, dále třeba bledě modrá s bílou pro Bavorsko, bledě modrá se žlutou pro Brunšvicko, celozelená pro Anhalt, úzká červená na bílé pro hansovní republiky a mnoho dalších).

O rok později je perforací naznačená dělící rovina a ve spodní půlce přibyla jedna dírka.

Na základě této zkušenosti americký kaplan Charles C. Pierce roku 1899 navrhuje kovový disk coby nezbytná součást fasovaného materiálu. Disk by měl umožnit i řádný pohřeb (dle povinně uvedeného vyznání). Po projednání byla tato iniciativa schválena a v prosinci 1906 přichází kruhový hliníkový disk o průměru 3cm s vnitřní dírkou na provlečení tenké bavlněné šňůrky připomínající fáčovinu. Disk obsahuje hodnost, jméno a příjmení, jednotku a písmena USA (U.S.Army). V roce 1910 se průměr disku zvětšuje o půl centimetru. Po zkušenostech z Mexického tažení se zavádí v roce 1916 druhý disk, který je údaji identický s prvním a oba disky (ať už 1906 nebo 1910) mají dva otvory pro snazší připevnění druhého disku. V případě úmrtí byl jeden disk odejmut a předán na velení praporu/divize do evidence ztrát, zatímco druhý disk zůstával buď na těle oběti, na provizorním kříži v případě hrobu, nebo se přibyl na rakev, pokud proběhl řádný pohřeb. Díky nedostatku materiálu byly souběžně s modelem 1910 zavedeny náhradní štítky, které měly obdélníkový tvar a jeden otvor na provlečení šňůrky. 12. února 1918 se vymazávají údaje o jednotkách a nahrazují je osobní čísla a na další řádek vyznání jako volitelný údaj. Z námořní praxe se souběžně v armádě objevují i data naverbování. Ve Státech se razilo pomocí stroje ne moc odlišného od toho který se používá dnes, u vojáků nasazených ve Francii se objevuje nepravidelná ruční ražba. V meziválečném období se tvar amerického disku mění na podobný tomu současnému s lehkým výkrojem na kratší straně disku. Výkroj slouží k tomu, že se známka vloží mezi zuby horní a dolní čelisti a pomocí kladiva či jiného předmětu se tak čelist zavře, tudíž případná následná identifikace bude vždy úplná. Od roku 1940 přichází ocelová varianta a charakteristický kuličkový řetízek.

Britská armáda přichází r. 1896 s tiskopisem čtvercového formátu na sádrovém papíře ve vazbě bavlněného plátna. Tento štítek se vyplňoval inkoustem jako běžný formulář a našíval se na vnitřní stranu tuniky, pod nejspodnější knoflíkovou dírku. Do tohoto formuláře se vyplňovalo jméno a příjmení vojáka, regiment, jméno a adresa příbuzných, kterým má armáda dát na vědomí úmrtí a podpisy velícího i nositele štítku.

První papírovou legitimaci (legitimationsblatt) má armáda podunajské monarchie v roce 1876. Mosazný obal na tento „průkaz vojáka“ (legitimationsblattkapsel) se objevuje až v roce 1902. Mosazná kapsle má rozměry 5x3cm a uvnitř je složen tiskopis. Ten měl dvě jazykové mutace, pro K.u.K. v němčině, pro Honvéd maďarsky, avšak se shodnými údaji: Jméno a příjmení, odvodový ročník, domovský pluk, rodné město, rok narození, vyznání, očkování (tyfus, cholera) a další lékařské záznamy. Zkrátka malý atest. Varianta pro námořnictvo neměla vypsaná očkování neb se vše řešilo při odvodu plošně. V roce 1916 přibyl druhý list papíru, který obsahoval další informace potřebné pro válečné účely, jako obdržená vyznamenání nebo různá potvrzení (např. o povýšení). Na svrchu kapsle pro důstojníky byly ještě vyraženy iniciály panovníka (FJI nebo K).

Po porážce ve Prusko-Francouzské válce (1870-1871) zaznamenala francouzská lékařská služba značný nepoměr při identifikaci mrtvých, oproti německému soupěři. První známka nám oficiálně v zemi galského kohouta přichází 21. října 1881. Jedná se o hliníkový nebo ocelový ovál o rozměrech 3x2cm a dle předpisu se má nosit pod tunikou, avšak na košili, nikoli přímo na těle. Na tu se vešlo pouze jméno, příjmení a regiment. V pozdějších letech tam přibývá odvodový ročník, případně k tomu i písmena E. V. pro dobrovolníky (Engages voluntaires), na rubu pak číslo vojenského újezdu prvního přidělení a služební číslo náboru. 14. května 1915 nařizuje francouzské ministerstvo války vydání druhého disku, který už má dva otvory, tudíž lze provléknout k prvnímu, nebo se může uchytit jako náramek. Dalším obvyklým místem byla vnitřní strana tuniky či kalhoty v oblasti pásku, přestože směrnice navrhovala kolem krku. Díky vysokému počtu různými zbraněmi dekapitovaných těl v zákopech se přemístil štítek z krku na ruku. Další výraznou změnou byl materiál; z hliníku Francie přešla na materiál známý jako maillechort (slitina zinku a mědi). Finální model 1918 už je maillechort (objevuje se ale i hliník, ocel a stříbro) kosodélníkového tvaru, jež má v úhlopříčce perforaci pro zlomení a dírku pro stejný princip jako v případě Německa. Zde je jméno, příjmení, odvodový ročník a na rubu odvodové číslo nebo verbovací obvod. Tento náramkový model se oficiálně vyřadil v roce 1954 ale užíval se až do 60 let, kdy jej nahradil obdélník na krk.

Itálie jako jedna z mála armád neměla žádnou trvalou formu identifikačního štítku nebo známky. Jediné, co se objevuje ve vojenském úředním většníku č. 207 z 5. listopadu 1892 je zmínka o tom, že si má každý voják před a ihned po vypuknutí války přišít na vnitřní zadní stranu Libretto Personale (výplatní knížka) malý obdélníkový kousek zinku a nesmazatelným inkoustem na něj napsat jméno, číslo, ročník a místo narození. Plíšek má rozměry cca 55x35mm se čtyřmi dírkami v rozích umožňující ono přišití. S vyhlášením války r. 1915 Italové zjistili, že tato forma je nedostatečná a proto okopírovali rakouský model s tím, že je schránka o něco menší (4x3cm). Jako materiál zvolili leštěnou ocel, aby mohla schránka v případě potřeby posloužit i jako zrcadlo či pro signalizaci. Uvnitř byl dle rakouského vzoru složený papírový tiskopis, který nesl značně zhuštěnou verzi atestačního záznamu vojáka. Za zmínku stojí, že po celou dobu války se dle verbovacího okresu vydávaly souběžně obě varianty identifikačních známek.

Proto r. 1909 přichází plošné nařízení které obsahuje soustruženou dřevěnou kapsli (podobnou jehelníčku či prachové odměrce) která má obsahovat proužek papíru se jménem vojáka a číslem i jménem pluku. Nařízení dále uvádí nutnost nosit kapsli v kapse, avšak carští vojáci kapsli používali spíše pro uchování suchosti sirek, než vlastní identifikaci (což se opakovalo i za druhé světové války, kdy bakelitová kapsle navíc měla šroubovací uzávěr, což zajistilo sirkám úplnou voděodolnost). Při obecné mobilisaci v roce 1914 nastupuje zhruba 75% carských vojáků bez identifikačních prvků.

Japonská císařská armáda zavedla r. 1894 model, který se nezměnil do konce druhé světové války. Jednalo se o mosazný ovál 4,5x3cm jež má obdélníkové díry na obou vrcholech, které umožňují provléknutí ploché pásky a nařizuje jej nosit diagonálně přes tělo. Na známce je pak vyryta Hodnost, jméno, osobní číslo, regiment a rota.