Na security magazínu se objevil článek Jakuba Samka ze středoveropské napoleonské společnosti, který reflektuje na článek Paula Woodadge, jež byl uveřejněn na War History Online. Oba články se věnují úrovni našeho koníčku. Oživování vojenské historie (re-enacting) se týče nejen druhé světové války, ale i všech ostatních období, které lidé ve svém volném čase presentují – znovuožívají. Základ je, že to dělat pro sebe na té nejlepší úrovni, která nám vyhovuje a je nám přirozená. Nelze spoléhat na ono omýlané “lidi to nepoznaj” mířené na diváky, než poloodbornou veřejnost.
Paul Woodadge uvádí, že se vzpomínkových akcí v Normandii účastnil aktivně v letech 1989, 1994 a 1999. Pak hobby opustil kvůli věku, a dál jezdil například jako průvodce a sledoval vývoj, kterým se re-enactment ubíral. A celkem bez okolků píše: “jsem pravidelně otrávený, šokovaný a dokonce urážený chováním a vzezřením některých re-enactorů, kteří se těchto ceremonií účastní.” Jevem ve starších obdobích nepřítomným jsou veteráni. Ubývá jich, a tím více pozornosti je a bude během vzpomínkových akcí věnováno napodobitelům. A ti by tím spíše měli ke své věci přistupovat zodpovědně a seriozně.
“Ve chvíli, kdy obléknete,” píše Paul,” v Normandii (nebo na jakémkoli jiném bojišti) druhoválečnou uniformu, v zásadě přijímáte roli mladého člověka, který skutečně bojoval a před 75 lety mohl také zemřít.” Bez ohledu na cokoli, takovému požadavku by jistě měli vyhovovat všichni napříč všemi tématy re-enactmentu, protože o boji a umírání je vojenská historie především.
Věk re-enactorů je prvním z objektivních problémů. Průměr mezi členy klubů vojenské historie je přirozeně a výrazně vyšší než věkový průměr libovolné armády historie. Má to své racionální důvody, které jsou zřejmé. A existuje různá míra přijatelé tolerance, a pak existují extrémní případy. Paul Woodadge radí se přizpůsobit. Není dle jeho názoru přece nic špatného na tom, když bude re-enactor oblékat uniformu letištního mechanika, řidiče, kuchaře nebo obecně nějaké týlové specializace, kde věk nebije do očí tolik jako v případě výsadkáře Easy Company.
A i tento problém má své projekce do jiných období vojenské historie; přičemž ovšem platí, že čím hlouběji do historie jdeme, tím méně početné, pestré a tedy i zajímavé takové týlové jednotky jsou. A je tu především jeden další rozměr: vezměme za příklad re-enactment napoleonský. A příbuzná období, v nichž základní děj na bitevním poli nelze seriozně opřít o nic jiného než o relativně velké počty mechanicky manévrujících “vojáků”. V situaci, kdy je třeba “potravy pro děla”, si nelze dovolit velkou přísnost, a v zásadě limity neexistují – je-li “voják” schopný udržet s ostatními krok, na jeho věku nezáleží (resp. na horní hranici). Současně individuální “nedokonalost” do jisté míry ve velké sevřené formaci zaniká, zejména daří-li se udržet uniformitu výstroje.
Paul Woodadge dále zmiňuje úpravu vlasů a vousů. Bolavé místo mnohých účastníků vojensko-historických akcí, pro něž je z osobních důvodů složité až nepřekonatelné sladit svůj běžný civilní zevnějšek se vzezřením představovaného vojáka daného období a třeba i scénáře dané akce. A je vskutku zvláštní, dbá-li takový nadšenec na přesnost střihu své uniformy, vzor knoflíku, úplnost nesené výstroje – a polovinu krásně střiženého a provedeného fraku zakrývá plnovous. Surrealistický výjev. Poměrně častý, a doplňují ho ještě častější moderní, nejlépe designové brýle nebo tunýlky v uších. Paul Woodadge radí sundavat nedobové šperky, zakrývat moderní tetování. Snažit se. Chtít. A kromě věku a úpravy vlasů a vousů je zde také vystupování a chování. Chovat se uvěřitelně dobově a současně vojensky, přiměřeně situaci, v níž se nalézáme. Opět specificky s ohledem na Normandii Paul píše o rukách v kapsách a popíjení. Výraz programu je do velké míry pietní. Jindy takový rozměr věci vstupuje do problému okrajově, případně v určitém okamžiku. Armády nejsou kroužkem šití – jsou zde nicméně jisté meze, a nejen ve vztahu k návštěvníkům akcí. Re-enactment ostatně děláme v první řadě sami pro sebe, je to naše hobby. Souvisí to také s pohotovostí nemála nadšenců vykládat veřejnosti i médiím v záchvatu pocitu odbornosti hlouposti: uměřenost. Nemluvte o tom, čemu skutečně nerozumíte.
Související problém se pak týká ústrojové nekázně; ochotě některých procházet se veřejně v kombinaci uniformy a civilních oděvů, byť mimo hlavní body programu. A pak již pochopitelně různé nedodělky a provizoria týkající se uniforem, výstroje a výzbroje, z nichž některé lze pochopit, některé jsou dokonce žádoucí, a další jsou jen a jen projevem lennosti a nepoctivosti.
K článku Paul Woodadge přiložil výzvu vnučky generála Pattona Helen. Výzva je určena pro všechny re-enactory věnující se 2. světové válce. Přemýšlet by o ní měli ovšem rozhodně všichni. Napříč obdobími:
- Noste uniformu a odznaky s respektem, hlavním smyslem vašeho počínání budiž úcta.
- Uplatňujte rozum, citlivost a vkus, zejména v přítomnosti veterána nebo vojáka v aktivní službě jakékoli armády, jakékoli generace.
- Vězte, že až poslední žijící veterán 2. světové války odejde na věčnost, vaše role nositele živého plamene historie již nebude posuzována těmi, kteří jediní si zasloužili úplné právo vás hodnotit. A proto vám ukládám, abyste přiostřili své metody udržování se ve vzájemném šachu přísným a samozřejmě nenásilným způsobem, aby se ti, kdo vás budou sledovat, dostali co nejblíže pravdě o tom, co se skutečně dělo, a to tak, jak je v lidských silách zažít prostřednictvím re-enactmentu.
- Pojímejte své zaujetí vzdávat poctu skrze sehrání své vojenskohistorické role, a přijměte za své, že když pochodujete a nesete památky a konkrétní důkazy konfliktu, pokládáte se za zastánce konečného a trvalého míru pro tento válkami znavený svět a strážce paměti pro budoucnost.
- Pracujte v pospolitosti s těmi, kdo nasazují své životy, aby osvobodili jiné, kteří nezasluhují život, lásku a hledání štěstí méně než ti, které osvobozují, brání, nebo jimž vzdorují.
Helen Patton, vnučka generála George S. Pattona jr., 2012 (www.patton-trust.org)
Svůj příspěvek Paul Woodadge končí pochvalou těm mnoha, kteří dělají re-enactment poctivě. Je jich mnoho ve všech obdobích. Vždy jde vše dělat lépe: a jedním z hlavních znaků poctivě prováděného re-enactmentu je právě snaha se v různých ohledech zlepšovat.
Upraveno a zveřejněno s laskavým svolením Jakuba Samka
Původní článek na War history online:
https://www.warhistoryonline.com/war-articles/reenactors-in-normandy-a-pleasure-or-a-pain-time-to-raise-their-game.html?fbclid=IwAR1GPjuZ-XDYXLNof1uhvcrzCzEX6h52zIuRVxL5jpaww-LN-CzlxKtQzxw
článek na Security magazín:
https://www.securitymagazin.cz/historie/reenactment-a-jeho-smysl-lidi-to-poznaji-1404062809.html?fbclid=IwAR2NrrMFumm33TZ1QHyqiqoCNGsdMRy4WwPpSfNyMn8LlGI8D_b_mgUUCmI