Italská expedice 2012

Publikováno by Drabi

S trochou nostalgické nálady presentujeme článek z našich starých webovek, o naší expedici, kterou svým košatým vyprávěním popsal Martin den po dni:


  …S nápadem účasti na 68. výročí vylodění Spojenců v Anziu nepřišel nikdo jiný, než Drabi, který po své návštěvě v Anziu v září tam měl několik zajímavých kontaktů. Mně, jakožto jediného zástupce KVH Trmice v záplavě KVH Ústí, se dostalo té cti se zúčastnit proto, že mám k dispozici VW Transporter pro 6 lidí, dle espézetky BSE přezdívaný Šílená kráva. Sraz byl už v úterý večer v Brně, kam kluci dorazili s kompletní bagáží v Ivošově malé Felicii, neskutečný pohled, který nejde slovy popsat (pro představu, po přeložení do Krávy byl celý zadní prostor zaplněn skoro do výše oken, a to je prodloužená verze dodávky!) Po návštěvě místní pivovarské jsme to zabalili a šli se připravit na středu na odjezd.

  • Fakt tam je!

Nakonec jsme vyrazili s drobným zpožděním, jelikož jsme ještě čekali na předání auta z opravy, bez které nebyla jistota, že nás šílená kráva doveze v pořádku tam i zpět. Po nákupu posledních zásob a přeplnění nádrže jsme kolem páté hodiny vyrazili na cestu přes 1200 kilometrů daleko. Vyjma husté mlhy od Udine až po Boloňi proběhla cesta v pořádku, plánovaný příjezd s rozedněním do Říma nám zkomplikoval v té chvíli za volantem sedící Drabi, který záhadným způsobem minul všechny odbočky do Říma a my se ocitli neznámo kde (a nezjistili jsme to do teď, kde vlastně jsme blbě odbočili nebo neodbočili), rychlá otočka s heslem „všechny cesty vedou do Říma“ a turistickou malovanou mapou úzkého středu města na klíně, nás vedly do věčného města. Okolo deváté ranní jsme zdárně parkovali v centru. Kluci, oblečení celou výpravu v uniformách skotských Seaforth Highlanders, budili v centru patřičný zájem kolemjdoucích. Prošli jsme si okolo Kolosea centrem k Andělskému hradu do Vatikánu a kluci pak beze mne vyrazili odpoledne na návštěvu za italským veteránem domů. Hnáni ubývajícím denním světlem jsme nasadili k přesunu do Cassina (ne herny, města !). Drabiho navigace dle mapy Itálie v měřítku 1:1 050 000 ještě stále vycházela a dokonce jsme trefili přesně centrum Cassina. Zde jsme narazili na první z případů velké vstřícnosti, když nás doprovodila do kempu místní policie s plnou parádou na majácích skrze celé město a ještě to domluvili s majitelem. Super! Hned k nim putovaly první pivní plechovky, pro takové případy vezené ve velké zásobě. Takže první noc před námi, zprovoznění vařiče, jídlo, postavení stanů a potvrzení hrůzného zjištění již z benzinek na dálnicích, že v Itálii asi neznají prkýnka na záchodech.

     Ráno sprchlo a padla mlha hustá jak mlíko a prakticky se nezvedla po celý den. Marty dobrodruh se hodil do plné výbavy (vyjma pušky, přeci jen neznáme, jak by se na to tvářila policie) a vydal se na vrchol Monte Cassino poklusem. Ostatní po sbalení tábora vozmo 8 kiláků do hrozného krpálu, na jehož vrcholu klášter Monte Cassino stojí. Prošli jsme veřejně přístupnou částí, nafotili nějaké srovnávací fotky s dobovými záběry a podívali se i do běžně nepřístupných částí. Mezitím dorazil na vrchol i Marty. Kluci s plnou výbavou vyrazili na blízký polský hřbitov a já vyzbrojen foťákem za nimi. Další kroky nás vedly směrem od kláštera k památníku dále po hřebeni, který tvoří zničený tank Sherman polské 5. obrněné brigády, cestou ještě nějaké aranžované fotky a zpět dolů do Cassina do místního muzea. Jenže tam jsme poprvé narazili – zaměstnanců tam bylo několik, ale dle jediné paní, která uměla anglicky, prý mají zavřeno a končí pro dnešek a že teda ee. Na dotaz, jak se dostat k památníku v centru nám řekli neurčitě jen „běžte rovně“, super navigace, od té doby, si pro tu ženskou schováváme chobotnice! Náladu nám spravili v místním armyshopu, kde nám doporučili pro nás neznámé muzeum. A aby ochoty nebylo málo, rovnou nám tam zavolali a my si domluvili, že na nás před obchodem druhý den ráno počká majitel armyobchodu a do muzea vzdáleného nějakých 30 kilometrů směrem na Anzio nás dovedou. Zase super! Večer ještě proběhla návštěva britského hřbitova, kde jsme si vedle vyhlídli spaní a namířili si to zpět do centra Cassina na pizzu. Povím Vám, najít pizerku v italském městě je nečekaně velký problém.


     Druhý den ráno rychle pobalit, najít náš doprovod a pak se vedoucího auta udržet v italském provozu. Můj orientační nesmysl mi ale od začátku říkal, že jedeme kapánek špatně a ono pravda, muzeum je na úplně opačnou stranu než je Anzio! Ale stálo to za to, na druhé straně hor nás uvítalo nádherné počasí, teploty přes 15 stupňů, což oproti nule v Cassinu byla příjemná změna. Muzeum otevřel majitel pouze kvůli nám a ještě nás doprovodil na blízký francouzský hřbitov. Takže pokud budete v okolí, určitě navštivte muzeum Winter Line ve Venafru. My zamířili zpět přes hory na Nettuno a Anzio.


      Proplétání italskými městy byl celkem oříšek, zvláště v té chvíli, když Drabi navigoval podle výše zmíněné mapy Itálie v měřítku 1:1 050 000 ! Já jako řidič byl rád, že stíhám řídit v tom bordelu, kterým je tam silniční doprava, kluci mi hlásili půlku odboček v okamžiku, kdy jsem ji projel a otáčet šílenou krávu v úzkých uličkách byl porod. Když pak po odbočení na pruháči dle instrukcí padlo „Já myslel ten druhý kruháč“, číše přetekla. To jsem už nevydržel, Drabiho vyhodil z auta a dojel těch pár set metrů dle svého.
         Americký hřbitov v Neptunu je centrálním hřbitovem pro všechny padlé Američany od Říma na jih (přes 6 000), rozlohou je skutečně obrovský, krásně udržovaný, a mezi padlými jsou dokonce i dva držitelé Medal of Honour, nejvyššího amerického vojenského vyznamenání.



    V Anziu naše první zatáčky vedly do archeologického muzea, kde je jeden sál věnován i vylodění. Zde jsme se potkali jak s prvním americkým veteránem, Alfredem, tak i Patriciem, organizátorem každoročních oslav výročí. Tábor jsme rozbili přímo na pláži (bohužel pláži amerického sektoru vylodění), já se konečně hodil do gala, myšleno do vypůjčené uniformy, abych nedělal na slavnostní večeři ostudu, která měla být v osm večer. Do té doby jsme si ještě prošli přístav a kousek centra.
         Večeře nezačala v osm, ale až v deset, což naše žaludky nelibě nesly. V mezičase se plkalo, fotilo, seznamovalo, spousta veteránů a pamětníků okolo, paráda! Pak se promítal dokument o civilních obyvatelích, my ze zdvořilosti zůstali až do konce….. jen kdyby nebyl celý dokument jen vyprávění v italštině! Pak nás čekalo nemilé překvapení, že na hostinu pro 100 lidí dorazilo téměř 150 a nezbylo pro nás místo. Tak jsme si udělali vlastní stůl ve vedlejším sále, při dlouhém čekání na jídlo pili po lahvích víno a učili obsluhující personál, studenty místní hotelovky, zřejmě zcela na začátku studia, jak vlastně obsluhovat a co přinést. Již notně v náladě jsme se středem silnice vojenským pochodem přesunuli do hospody, kde pro změnu teklo proudem pivo.

       Následky byly ráno bolestné, po vydrápání se ze stanu nám ty italské potvory navíc houpaly s pláží pod nohama. Nicméně nebyl čas na počítání ztrát, muselo se rychle k muzeu (jak jinak než delší, ale o to náročnější cestou á la Drabi), protože od něj vyrážela kolona historických vozidel městem. Když viděli kluky v plné pochodové, dostalo se jim cti jít v čele průvodu, čehož se zhostili na výbornou. Já jen obíhal a fotil. Takže se šlo v pořadí Drabi jako velitel jednotky, kluci ve dvojstupu a za nimi jakš takž stíhali Italové v britských uniformách a za nimi dlouhá kolona jeepů a dalších vozidel.
         Kolem poledne již město bylo plné uniforem, my zastavili na Piazza Garibaldi u přístavu a až později se přesunuli na pláž, kde byl hlavní program. Ukázka se pak prakticky nekonala, spíše se to proměnilo v takový jeden velký dobový tábor a výstavu. Kluci u stanů budili zaslouženou pozornost, dokonce neváhali vytáhnout válečný vařič a přímo před diváky si uklohnili oběd z konzervy. Pro velký úspěch pokračovali s vařením čaje i pro přihlížející. Jenže čas kvapil, chtěli jsme ještě na Peter beach, vyloďovací pláž britského sektoru a potkat se s Giulianou. Peter beach jsme nestihli za světla, tak aspoň pár fotek, nabrat písek a nastoupit na cestu zpět domů.

     Cesta zpět nás vedla oklikou přes Rovereto, kde se chtěl Ivoš podívat do míst, kde za Velké války bojoval a padl jeho pradědeček. S osmou ranní jsme šlapali na ke Zvonu smíření. Nahoře je poměrně nové informační centrum, otevřené od deváté ranní, ale po menším dohadování rukama a nohama nás pustili dovnitř, pustili pedofilní infovideo a ještě nám ani neúčtovali vstupné. Bohužel kaple poblíž zvonu i Museo storico della guerra v centru města mají v pondělky zavírací dny, takže jsme jen prošli centrum, podívali se na venku stojící moždíř Škoda, nastoupená jednotka obdržela medaile za italské tažení (těsta na pizzu ? ) a nyní již definitivně domů přes Bernner, kam jsme dorazili večer s nájezdem 3100 km.
         Výlet velice povedený, seznámili jsme se se spoustou skvělých lidí, vyzdvihnout musím zejména Ivana Genovesi, který nám převelice pomáhal, ale i další zúčastnění byli naší účastí velice potěšeni a velmi příjemní. Nás překvapilo, že jsme byli jediná zahraniční skupina na tomto výročí. Jsme srdečně zváni i na další ročníky, výhledem 70. výročí vylodění by mohlo vyjít, ne? ?



    Tento příběh (nejen) pro Vás napsal Martin, člen KVH Ústí nad Labem i musea lehkého opevnění Trmice a výborný řidič na této expedici.

    Naše česká účast jest patrná i v italském vzpomínkovém videu:
    https://www.youtube.com/watch?v=88_AXM7SyuY

    Pokud budete chtít navštívit místa jako my, můžeme doporučit tyto odkazy: